V biogeografické provincii středoevropských listnatých a smíšených lesů a v provincii panonské se v oblasti pravěké ekumeny nezachovaly segmenty člověkem neovlivněných nebo málo ovlivněných přirozených lesních geobiocenóz. K vývojově nejvyspělejším lesním biocenózám ve starosídelní krajině, nepřetržitě osídlené a kultivované již od neolitu, patří starobylé výmladkové lesy. Pařeziny s dlouhodobým kontinuálním vývojem, které označujeme jako starobylé výmladkové lesy, lze řadit mezi člověkem podmíněná přirozená společenstva (man made natural ecosystems sensu Maarel 1975). Tato společenstva buď vznikla, nebo jsou udržována lidskými zásahy a přitom se vyznačují vysokou druhovou rozmanitostí planě rostoucích rostlin a volně žijících živočichů a tedy i vyšší ekologickou stabilitou. Proto jsou lokality starobylých výmladkových lesů ve starosídelní krajině důležitou součástí ekologické sítě (Buček & Drobilová 2009; Buček, Drobilová & Friedl 2012).
Starobylé výmladkové lesy lze nesporně řadit k nejvýznamnějším přírodním a kulturně-historickým památkám v naší venkovské krajině. Přírodovědný význam zbytků starobylých výmladkových lesů je v České republice v oblasti pravěké ekumeny a subekumeny (tedy v 1.-3. vegetačním stupni) srovnatelný s významem zbytků přirozených lesů (pralesů) ve vyšších vegetačních stupních (Buček 2009). Pařeziny jsou prastarou a památnou formou trvale udržitelného využití krajiny. Počátek využití vegetativní reprodukce dřevin pro vznik lesů výmladkového původu lze umístit na konec mezolitu a počátek neolitu, do období, kdy vznikala a začala se vyvíjet lidmi souvisle osídlená kulturní krajina. Starobylé výmladkové lesy s dlouhodobým kontinuálním vývojem jsou významným prvkem archetypu krajiny pravěkých zemědělců (Gojda 2000) a patří k typickým znakům krajinného rázu starosídelní krajiny. Dodnes v ekologické síti zachované lokality starobylých výmladkových lesů jsou proto také významnou kulturně-historickou památkou (Buček 2010).