Historie lesů výmladkového původu
Starobylost lidského poznání schopnosti dřevin tvořit kořenové a pařezové výmladky dokládá již biblický text, vzniklý pravděpodobně v 10. – 6. století před naším letopočtem:
„O stromu zajisté jest naděje, by i podťat byl, že se zase zotaví, a výstřelek jeho nevyhyne.
By se pak i sstaral v zemi kořen jeho, a v prachu již odumřel peň jeho:
Avšak jakž počíje vláhy, zase se pučí, a zahustí jako keř.“
(Bible svatá, Starý zákon, Kniha Jobova 14: 7, dle posledního vydání Kralického z roku 1613.)
Výmladkovým způsobem, zaměřeným především na produkci palivového dřeva, byla v minulosti obhospodařována většina lesních porostů nížin, teplých pahorkatin a vrchovin na území České republiky. Bylo to hospodářsky výhodné v dobách, kdy dřevo bylo hlavním zdrojem energie a významným stavebním materiálem. V oblasti pravěké ekumeny byly takto lesy ovlivňovány již od neolitu, v dalších oblastech po celý středověk.
Počátek výmladkového hospodaření v evropských lesích již v neolitu dokládají výsledky dendroarcheologického výzkumu (Szabó 2009). Výsledky experimentální archeologie potvrzují, že kamenné sekery dostačují ke kácení lesa, velmi dobře se kácely především mladé tenké stromky (Beranová 1980). Neolitické kamenné sekery byly při kácení dřeva 10× účinnější než v paleolitu využívané pěstní klíny. Využití kovových nástrojů v době bronzové a železné kácení podstatně zrychlilo, neboť účinnost měděné sekery je 2-3× vyšší než kamenné a účinnost ocelové sekery 1,5-2× vyšší než měděné (Malina & Malinová 1982).
V panonské oblasti Podunají byly výmladkové prýty dřevin využívány jako významný stavební materiál pro pletené stavby plotů a hospodářských stavení. Technika vyplétaných budov v Podunají je doložena např. na zobrazení kvádských staveb na triumfálním sloupu Marca Aurelia v Římě (80. léta 2. století), jejichž pláště tvoří husté tyčkoví z vertikálních prutů, provázaných vodorovnými, z proutí pletenými prstenci (Mencl 1980). Nové pletené stavby (ploty, přístřešky a stáje) dodnes vznikají například v nivě Sávy v Srbsku v lužních lesích, využívaných od 90. let 20. století opět pro pastvu prasat.
K nejstarším historickým dokladům o výmladkových lesích na našem území patří soupis lesů na Mikulovsku a Lednicku z roku 1384 (Nožička 1956). Z údajů v tomto soupisu, obsahujících kromě názvů lesů i jejich stáří, vyplývá, že pro lichtenštejnské výmladkové lesy bylo tehdy stanoveno sedmileté obmýtí. Tak krátká produkční doba byla vyvolána potřebou co nejrychleji vypěstovat palivové dřevo. Pařeziny po celý středověk sloužily především produkci palivového dřeva, ale byly využívány i pro produkci tenkých užitkových sortimentů, dřevěného uhlí, tříslové kůry a pro pastvu dobytka.
V říčních nivách byly využívány především vrbové pruty. Ze stromových druhů vrb, především vrby bílé a vrby červenavé, vznikly hlavaté stromy s korunou (hlavou) nad úrovní záplav. Hlavaté vrby a vzácněji zachované porosty hlavatých vrb dodnes patří k charakteristickým prvkům kulturní krajiny říčních niv (Kasala 2004).
V nízkých lesích obhospodařovaných výmladkovým způsobem se obmýtí obvykle pohybovalo od 20 do 40 let. Kromě nízkého lesa byl výmladkovým způsobem pěstován i les střední, ve kterém byly v pařezinách ponechávány generativně obnovené výstavky některých dřevin, především dubu, do věku 100-150 i více let. Výstavky byly potřebné pro produkci stavebního dřeva, pro výrobu nábytku a sudů. Rozdílná výmladnost jednotlivých druhů dřevin způsobila, že se postupně měnila dřevinná skladba pařezin. Ve výmladkových lesích pahorkatin a vrchovin 2. bukodubového a 3. dubobukového stupně došlo k významnému ústupu buku lesního ve prospěch dubu a habru, vznikly současné dubohabřiny, řazené ve fytocenologické klasifikaci vegetace zejména do svazu Carpinion Issler 1931.
Díky nižší potřebě palivového dřeva začalo v 19. století postupně docházet k přeměně nízkých a středních lesů výmladkového původu na les vysoký s podstatně delším obmýtím. Pařeziny byly na les vysokokmenný přeměňovány buď přímým převodem, kdy po vytěžení výmladkového lesa byl nový porost založen z jedinců generativního původu, obvykle umělou obnovou, nebo nepřímým převodem, kdy byly postupně probírány pařezové výmladky tak, že na pařezu zůstal jen jeden kmen. Vznikly tak nepravě kmenoviny, které u nás v současné době na ploše lesů výmladkového původu převažují. Tyto porosty jsou v lesnické evidenci řazeny do lesů vysokých. Zatímco ještě v 60. letech 20. století bylo v ČR evidováno zhruba 80 000 ha výmladkových lesů, v roce 1986 bylo do kategorie nízkých lesů zařazeno již jen 11 264 ha (Buček & Lacina 1990). V roce 2008 bylo do nízkého lesa začleněno 7 tisíc ha porostní půdy, tj. 0,27 % celkové plochy lesů a do lesa středního 0,09 % lesů ČR (Ministerstvo zemědělství 2009).