Výskyt starých výmladkových polykormonů je rozhodujícím kritériem pro vymezení lokalit starobylých pařezin a pro hodnocení jejich významu. Schopnost vegetativní regenerace je důležitou součástí dendrologické charakteristiky dřevin (Úradníček et al., 2009).
Starobylý výmladkový polykormon habru v Lesonickém lese
Existence výmladkových lesů je založena na schopnosti dřevin obnovit se ze spících nebo adventivních pupenů na pařezech nebo na kořenech. Schopnost tvořit pařezové nebo kořenové výmladky je u jednotlivých druhů dřevin velmi odlišná. Z našich stromovitých dřevin mají velmi dobrou pařezovou výmladnost habr obecný (Carpinus betulus), jilm habrolistý (Ulmus minor), lípa srdčitá (Tilia cordata) i lípa velkolistá (T. platyphyllos), olše lepkavá (Alnus glutinosa) a všechny druhy vrb (Salix spp.). Dobrou pařezovou výmladností se vyznačují všechny druhy dubů (Quercus spp.), javor babyka (Acer campestre), jilm horský (Ulmus glabra), olše šedá (Alnus incana), jeřáb ptačí (Sorbus aucuparia), topol černý (Populus nigra) a topol bílý (P. alba). K druhům s malou pařezovou výmladností jsou řazeny jasan ztepilý (Fraxinus excelsior), javor klen (Acer pseudoplatanus) a javor mléč (A. platanoides) a topol osika (Populus tremula). Nepatrnou pařezovou výmladnost mají v podmínkách ČR buk lesní (Fagus sylvatica) a bříza bělokorá (Betula pendula). Velmi dobrou kořenovou výmladností se vyznačují především topol osika a topol bílý. Schopnost tvořit pařezové výmladky ubývá s věkem, nejbohatší a nejsilnější výmladky se tvoří u mladých stromů, výmladnost ubývá po zpomalení výškového růstu, zhruba ve 40 letech, závisí také na výmladnosti pařezů. Velmi dlouhé trvání výmladnosti mají duby, dlouhé trvání výmladnosti mají habr, jilm habrolistý a jilm drsný, lípy a vrby, střední trvání javor babyka, olše lepkavá, jeřáb ptačí a topoly. Velmi krátkým trváním výmladnosti se vyznačují buk lesní, jasan ztepilý, javor mléč, javor klen, olše šedá a bříza. Pařezové výmladky rostou zpočátku mnohem rychleji než generativně vzniklé semenáčky dřevin, neboť mohou využít existující kořenový systém a odebírat tak z pařezů značné množství látek. Tento náskok se vyrovnává až po několika desetiletích (Svoboda 1952).
Polykormon jilmu horského se 17 výmladky
Výmladkové polykormony vznikají vegetativní regenerací dřevin na pařezech a pařezových hlavách. Pařezové hlavy se vyvíjejí závaly na bázi kmene při dlouhotrvajícím výmladkovém hospodaření, jejich věk může dosahovat i několik set let. Staré výmladkové pařezy a pařezové hlavy v lokalitách starobylého výmladkového lesa jsou cennými doklady původního genofondu listnatých dřevin z období před vznikem racionálního lesního hospodářství, spojeného s přenosem semen často na velké vzdálenosti. Věk porostů výmladkového původu bývá v lesnických pramenech určován na základě stáří výmladkových kmenů. Výmladkové polykormony ve starobylých lesích jsou ovšem mnohonásobně starší, jejich věk se může pohybovat v řádu staletí. V nepravých kmenovinách v přírodní rezervaci Šestajovická stráň, kde byl věk lesních porostů v lesním hospodářském plánu udáván 55 a 66 let, bylo na zkusných plochách zjištěno stáří výmladkových pařezů až 158 let (Buček 2009).
Starý dubový polykormon se třemi výmladky
Při průzkumu lokalit starobylých lesů zjišťujeme základní dendrometrické údaje:
– druh dřeviny a počty kmenů v polykormonu,
– průměr jednotlivých kmenů ve výši 1,3 m nad zemí (v cm), a to kolmo na osu kmene,
– výšku kmenů (v m),
– celkový obvod pařezové části u země (max. 5 cm nad povrchem, v m).