Velký význam pro biodiverzitu starobylých výmladkových lesů mají světliny, vzniklé buď přirozeně jako stepní či lesostepní polanky na extrémních ekotopech, nebo uměle jako luční či pastevní enklávy. Světliny jsou významnými refugii mnoha vzácných a ohrožených druhů rostlin a také hmyzu (Konvička et al. 2004).
Lesní polanka silně ovlivňovaná zvěří v NPR Týřov
Druhová diverzita bylinného patra pařezin má kolísavý charakter díky kolísání příkonu světla při cyklické obnově a nárůstu dřevinných pater. Po vytěžení porostu a ponechání výstavků je druhová diverzita bylinného patra značná, je zde nápadné střídání stínomilných a náročných světlomilných druhů. Mozaika těchto druhů se však dynamicky mění a světlomilných druhů ubývá vlivem postupného zarůstání plochy dřevinami. Shodný nebo velmi podobný efekt založený na dostatečném příkonu světla mohou mít přirozené světliny listnatých lesů, především teplomilných, bazifilních nebo kyselých doubrav a také panonských dubohabřin. Vegetace a její floristické složení na těchto světlinách bývají trvalejšího rázu než v pařezinách po těžbě, kde je prokazatelně vyšší dynamika druhového složení bylinného patra. Světliny mohou vznikat několika způsoby.
První možností je vznik přirozený – geologický podklad horninový je blízký povrchu půdy a půda je natolik mělká, že zde nemohou růst dřeviny. Uplatňují se zde ve větší míře xerofilní byliny. Poměr jednoletých terofytů vůči vytrvalým druhům může být velmi různý. Těmto světlinám se často říkalo polánky nebo pleše, měly ± trvalý charakter a značnou druhovou diverzitu. Vegetace, která pokrývala polánky, byla složena z druhů světlých listnatých teplomilných lesů, ale i z druhů lemových nebo dalších nelesních xerofilních-xerotermních druhů, v menší míře i terofytů v závislosti na hloubce půdy. Takové polánky tvořily lesostepní charakter společenstev teplomilných lesů střední Evropy na jižních svazích kopců s konvexním tvarem reliéfu v teplých oblastech ČR, což jsou zároveň oblasti vyššího zastoupení pařezin. Krásným příkladem je lokalita Doutnáč v Českém krasu, NPR Týřov v CHKO Křivoklátsko nebo některé čedičové kupy v Českém středohoří. Na jižní Moravě mohou být příkladem známé lokality jako jižní stráně kopce Hády v Brně-Maloměřicích, Lysá hora u Ochozu u Brna, slepencové stráně u Moravského Krumlova, Rokytné, Budkovic a Miroslavi, jižní až jihozápadní stráně nad řekou Křepičkou na Znojemsku, lokalita Katovně u Bořetic-Kobylí nebo konvexní svahy ve členitém údolí řeky Dyje v NP Podyjí (např. Hardecká stráň).
Světlina ve slepencové stráni nad Rokytnou u Budkovic
Druhou možností je vznik podmíněný zásahem člověka a to pokud je vyříznut napadený nebo mrtvý strom a utvoří se světlina, na kterou expandují světlomilné druhy z blízkého okolí, a která znovu nezarůstá dřevinami. Zde naopak může být dynamika bylinného patra značná. K jejímu ustálení však dochází během několika let. Nebo může nastat obdobná situace vytěžením porostu ve středním (nízkém) lese. Po smýcení porostu a ponechání výstavků je světelný efekt na rostliny velmi vysoký, postupně se snižuje a s ním se snižuje i počet a pokryvnost jednotlivých druhů bylinného patra. Světlomilné ubývají a migrují na okraje porostů nebo do míst dosud nezastíněných dřevinami. Pokud je mozaika dřevin a otevřených míst pestrá, může být o to druhově bohatší rostlinný svět v takto obhospodařovaných porostech. Tyto světliny však podléhají značné dynamice vlivem postupného zarůstání dřevinami.
Floristické složení světlin může být značně podobné druhovému složení na lemu těchto listnatých lesů v závislosti na expozici ke světové straně nebo sklonu terénu. Tyto lemové druhy, kterým říkáme v naší zeměpisné délce lesostepní, mohou být společné s druhy na lesních světlinách. Druhy, které provází světliny, patří k diagnostickým druhům stepních (úzkolistých) trávníků sv. Festucion valesiaceae, na vápnitých terciérních sedimentech ke druhům širokolistých trávníků sv. Bromion (vč. Cirsio-Brachypodion), ale také lemových společenstev sv. Geranion sanguinei. Sem patří typické lemové a světlinové druhy jako jsou Anemone sylvestris, Brachypodium pinnatum, Bupleurum falcatum, Carex michelii, Dictamnus albus, Euphorbia epithymoides, Geranium sanguineum, Origanum vulgare, Peucedanum cervaria, Polygonatum odoratum, Tanaceum corymbosum, Trifolium alpestre a Vincetoxicum hirundinaria. K nim se druží celá plejáda dalších běžných druhů, které provází na celé jižní Moravě a v nejteplejší části Čech tyto typy fytocenóz (Acinos arvensis, Clinopodium vulgare, Helianthemum obscurum, Koeleria macrantha, Phleum phleoides). Jsou to místa nejen vyšší druhové diverzity, ale často i místa výskytu populací zvláště chráněných nebo ohrožených druhů (Centaurea triumfettii, Clematis recta, Dictamnus albus, Iris variegata) (Chytrý et al. 2010; Chytrý 2013).
Na světlinách v teplejších oblastech ČR můžeme nalézt třemdavu bílou
Na rozdíl od teplomilných doubrav je jiná situace u porostů, kde byly výmladným způsobem obnovovány dubohabřiny a uplatňují se zde nejen druhy teplomilné, ale i běžné mezofilní, hajní. Určujícími podmínkami jsou: na jakém podkladu geologickém se nacházejí nebo na kterou světovou stranu jsou ukloněny. Z druhů typických pro tyto porosty a jejich světliny to jsou například tyto: Agrimonia eupatorium, Astragalus glycyphyllos, Chamaecytisus supinus, Digitalis grandiflora, Fragaria moschata, Genista tinctoria, Melampyrum nemorosum, Poa angustifolia, Trifolium medium a několik dalších nenáročných termofytů.
Druhové složení světlin kyselých doubrav a dubohabřin na odvápněných substrátech (např. sprašové hlíny) je taktéž zcela odlišné. Takové světliny mohly být domovem i vysokých trav nebo mnoha acidofytů, které jsou běžně přítomny v bylinném patru těchto lesů a snáší dobře vyšší efekt dotace světla po prosvětlení nebo se účastní vegetace edaficky podmíněných světlin. Rostou zde druhy jako Calamagrostis arundinacea, Melampyrum pratense, Molinia arundinacea, Poa nemoralis, Potentilla erecta, na oligotrofním a acidofilním podkladu keříčky Calluna vulgaris, Genista germanica, Vaccinium myrtillus, graminoidy Avenella flexuosa, Carex pilulifera, Festuca ovina, Luzula campestris a běžné acidofilní druhy jako Hieracium pilosella, Hypericum perforatum, Thymus serpyllum a Veronica officinalis.
Druhově bohaté světliny doubrav a dubohabřin mohou být vážně poškozeny některými lesnickými zásahy za současné disturbance povrchu půdy a poškození vegetačního krytu. Po takovém zásahu může proběhnout sukcese, která již není zakončena stejným druhovým složením a může být negativně obohacena více nitrofilními/ruderálními druhy, které díky účinnému typu migrace diaspor v krajině se mohou uplatnit na těchto obnažených ploškách. Musíme také počítat se změněnou ekologií takovýchto biotopů, včetně dodatku živin, především dusíku, přicházejícího v podobě imisí. Tato situace může být začátkem výrazné a trvalé změny v druhovém složení světlin nebo uvolněných světlých částí těchto lesů.
Dalším vážným ohrožením může být nadměrná pastva lesní zvěře (také oborní chov), rycí aktivita prasete divokého při jeho přemnožení nebo i prosté ponechání nehroubí na světlině po skáceném jedinci nebo po probírce.
Příklady:
ORP BRNO, LOKALITA BOSONOŽSKÝ HÁJEK
Poloha a hranice: Polanka obklopená lesními porosty se stromy převážně výmladkového původu ve východní části Bosonožského hájku.
Ekotop: Táhlý mírný svah JV expozice v nadm. výšce 330-346 m. Na hlubokém sprašovém překryvu mapována luvizem modální.
Geobiocenologická typologie: 2 BD 3: Fagi-querceta tiliae (lipové bukové doubravy), typ geobiocénů: Carex montana – Mellittis mellisophyllum – Cypripedium calceolus.
Biota: Pro společenstvo této světliny je nejvhodnější označení polanka. Jedná se o blokované rané stádium sekundární sukcese směrem k lesním společenstvům. Sukcese je blokována periodickým kosením. Floristickou skladbou je společenstvo polanky blízké k typu biotopu T 3.4 Širokolisté suché trávníky (Chytrý et al. 2001), neboť se zde vyskytuje řada diagnostických druhů tohoto typu biotopu, např. Carex montana, Carlina vulgaris, Centaurea scabiosa, Fragaria viridis, Plantago media, Potentilla heptaphylla, Ranunculus polyanthemus, Salvia pratensis. Dominantním druhem je ovšem válečka lesní (Brachypodium sylvaticum). V minulosti, před rozšířením polanky na západ, zde byl na dnes odtěženém lesním okraji několikrát zaznamenán výskyt silně ohroženého druhu Corallorhiza trifida, (Vlašínová 1987), v současnosti nepotvrzený.
Současný stav: Druhově bohaté travino-bylinné společenstvo (zjištěno 148 druhů rostlin) s výskytem vzácných vstavačovitých, především druhu Cypripedium calceolus. Na severovýchodním okraji polanky pod skupinou osik vedle strže se vyskytuje vzácně Epipactis atrorubens, poměrně vzácně i Epipactis muelleri. Ze vstavačovitých mají početně nejvyšší zastoupení oba druhy vemeníků (Platanthera bifolia i P. chlorantha)a to zejména poblíž osik na okrajích polanky. Po celé ploše je výskyt přirozeného zmlazení dřevin (zjištěno 16 druhů).
Zásady péče: Periodicky kosit. V severozápadní části (v místě výskytu střevičníku) nechat vyrůst několik stromů nebo keřů, které by v budoucnu bránily pojezdu motorových vozidel.