Staré cesty a stezky

Staletým využíváním vznikla ve výmladkových lesích síť lokálních stezek a cest, sloužících především k dopravě dřeva. Lokální stezky a cesty obvykle navazovaly na regionálně významné staré cesty (Květ 2003, 2011). Skácené výmladkové kmeny k nim byly stahovány ručně a potom odváženy povozy na větší vzdálenosti, obvykle do blízkých venkovských sídel. Zachované pozůstatky starých cest a stezek (především úvozy) jsou významným dokladem o zpřístupňování krajiny v minulosti a o dávné technologii dopravy dřeva (Buček, Černušáková & Friedl 2013).

Spojnice mezi obcemi či cesty regionálního významu téměř vždy vedly v mnoha svých úsecích pařezinami, které se obvykle nacházely na okrajích katastru té které obce. Tyto cesty právě ve zbytcích výmladkových lesů, ale i tam, kde již tyto lesy byly převedeny na jiný způsob hospodaření, avšak archivně jsou určitelné jako původně výmladkové, tvoří významnou krajinnou strukturu a vykazují četné prvky své starobylosti. Procházejí-li skalnatým terénem či jsou-li vyjety až na skalní podloží, bývají v tomto podloží dobře zřetelné rýhy vytvořené okovanými koly selských potahů. V členitějším terénu se cesty staletým používáním vřezávaly stále hlouběji, čímž vznikaly charakteristické úvozy. Úvozy, zejména u důležitějších cest, bývaly vždy dva, jeden pro cestu nahoru, a jeden pro cestu dolů. Často se lze právě v kopcovitém terénu nížinných a pahorkatinných lesů setkat dokonce s pozůstatky několika paralelních úvozů, mnohdy, šlo-li o významnější cestu, i osmi či deseti vedle sebe. Tato situace nastávala v místech častého používání cesty v případě, že se vyjetý úvoz stal působením eroze nesjízdný nebo se již příliš zahloubil a bylo zapotřebí vyjet cestu novou. Z místních úvozů a lokálních cest odbočovaly krátké výjezdy do polí, regionální trasy většinou tyto odbočky nemají. Významnější z cest, popř. cesty v příkřejším svahu, bývaly navíc štětovány, totiž vyloženy kameny z polí. Nejednalo se většinou o pouhé navezení kamení – do cest bývaly obvykle zapravovány větší na výšku stavěné kameny, mezi něž pak tvůrce cesty vsypal a hlínou zpevnil vrstvu drobnějšího kamenného materiálu, některé cesty však bývaly doslova vydlážděny vedle sebe hustě na výšku vsazovanými kameny. I takové se v pozůstatcích výmladkových lesů zachovaly. Ve svazích bývalo zvykem sklon cest vyrovnávat kamennými podezdívkami, vyskládané kamenné zídky také často zpevňují svah nad cestou. Tyto zídky jsou dnes u dochovaných cest často již zazemněny či hustě zarostlé neudržovanou vegetací, takže nebývají na první pohled zřetelné. Na druhé straně však právě stromové porosty okrajů cest, zejména těch úvozových, které jsou alespoň občas ještě využívány, bývají mnohdy posledními svědectvími výmladkového hospodaření, neboť pro udržování průchodnosti cesty jsou dodnes udržovány právě tímto tradičním způsobem (Štěpánek 2013).