Pověsti a legendy patří k nehmotným památkám. Jsou cenným svědectvím o vnímání lesní krajiny a její historie místními obyvateli. Dosti vzácné, ale velmi významné jsou pověsti, ve kterých jsou přímo zmiňovány lokality výmladkového lesa s jejich typickými prvky.
V pověsti, vztahující se k lokalitě starobylého lesa Ochůzky (ORP Hustopeče) je zmiňován hraniční hlavatý dub: „Potomci vypovězených habánů z Klobouk a z okolních osad chodívali z Uher, kam utekli, na trhy do Hustopeč. Tam se setkávali se známými Slováky a sdělili jim, že na kraji klobouckého lesa Ochůzek je dubec, pod nímž habáni zakopali poklad, který s sebou nemohli vzít, když museli za hranice. Slováci hledali v Ochůzkách a skutečně našli starý nízký otesaný dub, jemuž říkali hlava a který tam stál jako mezník. Kopali pod ním a našli mnoho zlatých a stříbrných peněz“ (Ošmera, 1993).
Dendrotelma se vyskytuje v pověsti o stromu života z Miroslavi (ORP Moravský Krumlov). Pověst vypráví o „letité stařeně“, která občas z obce zmizela, šla do lesa, z otvoru ve starém dubu se napila „čisté šťávy“ a získala tak nový životní elán (Sklenář, 2007).
Mnohem častější jsou pověsti, které se nevztahují přímo ke konkrétnímu starobylému výmladkovému lesu, nebo některému z jeho přírodních a kulturně-historických prvků, ale pouze k místu, kde se tento les nachází. Jako typická ukázka může posloužit svědecký vrch Oškobrh, který se nachází asi 7,5 km východně od Poděbrad. Oškobrh je opředen celou řadou pověstí, což zcela jistě souvisí s jeho významem v minulosti. Pojmenování kopce je vysvětlováno mnoha pověstmi. Jedna z nich praví, že kopec pojmenovali vozkové, kteří na sebe při sjíždění kopce volali „vozko, brzď“, z čehož se jméno přechýlilo do tvaru Voškobrh. Jiná verze přisuzuje pojmenování pokřiku „vozka brk“, což mělo znamenat, že povozník narazil a převrátil vůz. Podle dalších legend je vrch pojmenován po sluhovi knížete Slavníka Oškovi, který měl v jeskyni na kopci nalézt ztraceného knížecího syna. Oškobrh prý měla ve značné oblibě i kněžna Libuše, která tam sbírala vzácné byliny. Podle dalších pověstí i zde, tak jako na Blaníku, odpočívá část českých vojsk. Věštba kněžny Libuše předpovídá, že by na Oškobrhu měli právě Blaničtí rytíři svést svůj poslední boj. Kopec samotný údajně navršil sám Lucifer. Ten si toto místo oblíbil, vadilo mu však všudypřítomné vlhko. Vodu proto svedl do blízkého Žehuňského rybníka, odvodněné pláně zoral, čímž Oškobrh navršil.
Také k bývalému hrádku Durana a ke stejnojmennému vrcholu zmíněným v kapitole 5.1, se váže několik pověstí. Podle některých byl vrchol pojmenován po manželce olomouckého knížete Oty III. Dětleba Durancii. Jiné lidové vyprávění zmiňuje, že zde sídlila kněžna, která do hradu lákala rytíře a před svítáním je vraždila. Pojmenování kopce se odvozuje právě od toho, že žádný z nich nevydržel až do rána. Také tu měl být před Tatary zakopán velký poklad místního župana, který se tu údajně o svatojánské noci zjevuje jako přízrak na bezhlavém koni. Místo pokladu ukazují plamínky, které zde vyskakují vždy na Velký pátek. Zajímavé je, že se bývalé hradiště dodnes využívá k magickým obřadům, o čemž svědčí řada artefaktů, drobných kamenných mohyl apod.
KLOBOUCKÉ PAŘEZINY V POVĚSTECH (ORP HUSTOPEČE)
Pověst o Prajzlích (Prusech za rakousko-pruské války):
Babička nevěděli, co majó dělat. Vzali na sebe núšu s dvóma pecnama chleba, huzený a do ruky baňu s vodó. A spíchali humnem do lesa. Stařeček vedli vole a utikali za babičkó. Voly uvázali ke stromu a šli se skovat do locha. (Ošmera 1993, s. 51)
Zapsala žákyně měšťanské školy v Kloboukách Božena Vrbasová r. 1921; vypravoval její stařeček.
Přestavlky (zachycuje představu o původu tohoto názvu):
Přestavlky jsou pozemky v klobouckém katastru, ležící od obce jihozápadním směrem. Bývaly dříve celé zarostlé lesem. Jejich název pochází od toho, že se až do těchto lesů toulávali vlci. A není to tak dávno, co se tu vlci proháněli. Otec mé babičky, Tomáš Pilát, vypravoval, že jeho otec byl jednou v lesích nad Přestavlky vlky přepaden. Poněvadž byl silný, nelekl se jich a nejsilnějšího vlka, vůdce smečky, chytil a na zádech donesl do Klobouk. Přestavlky prý se jmenují tak od té doby, co vlk přestal být postrachem člověka. (Ošmera 1993, s. 30)
Vypravoval Tomáš Pilát (+1919). Zapsala Lydie Hutáková, žákyně měšťanské školy v Kloboukách.
Kuruci v Kloboukách:
Bylo to asi roku 1704. (…) Za letního večera vyšel si soused Pilát, známý pytlák, do lesů přestavlckých. Tu však zdaleka poznal svého úhlavního nepřítele, myslivce Teubela. Schoval se před ním v houštině, do níž ústil loch, jichž bylo v těch místech několik. Vstoupil do chodby a čekal, co bude dále. (Ošmera 1993, s. 24)
Starších zápisů je několik – celkem shodných. Podle Karla Jaromíra Bukovanského v Pamětní knize kloboucké.
Poklad v přestavlckém lese:
V lese Přestavlky je poklad, který lze najít jen o půlnoci. (… ) Jednou se vypravilo několik odvážlivců hledat poklad. Ozbrojili se, a když odbila dvanáctá, právě došli doprostřed lesa. Tu viděli, jak něco svítí před nimi mezi obrovskými stromy. (Ošmera 1993, s. 35)
Vypravoval Jakub Pacas z Klobouk. Zapsala Lydie Pacasová, žákyně měšťanské školy v Kloboukách.
Poklad pod hraničním hlavatým dubem v lese Ochůzky:
Za starodávna chodívali lidé ze Slovácka hledat do Klobouk poklady. Nejvíc pokladů bylo zakopáno v Ochůzkách. Hledači mívali s sebou „Krištovku“, starou psanou modlitební knihu a virgule, t. j. šátek s uzly a svěcenou křídu. Ty poklady tu zanechali habáni, kteří bývali velmi pracovití a šetrní, a proto zbohatli.
Potomci vypovězených habánů z Klobouk a z okolních osad chodívali z Uher, kam utekli, na trhy do Hustopeč. Tam se setkávali se známými Slováky a sdělili jim, že na kraji klobouckého lesa Ochůzek je dubec, pod nímž habáni zakopali poklad, který s sebou nemohli vzít, když museli za hranice.
Slováci hledali v Ochůzkách a skutečně našli starý nízký otesaný dub, jemuž říkali hlava a který tam stál jako mezník. Kopali pod ním a našli mnoho zlatých a stříbrných peněz. Z nalezeného pokladu si koupili dva Slováci v Mutěnicích celé hospodářství a ještě jejich potomci byli tam nejbohatšími sedláky. (Ošmera 1993, s. 38)
Zapsal Karel Jaromír Bukovanský do Pamětní knihy kloboucké.