Hodonínská Dúbrava

Hodonínská Dúbrava je lesní komplex o ploše cca 3 000 ha na rozsáhlé eolické pravobřežní terase řeky Moravy mezi obcemi Hodonín, Mutěnice, Dubňany a Ratíškovice. Část území náleží do NPP Hodonínská Dúbrava (vyhlášena 2014, rozloha 680 ha).

Lokalita patří Hodonínského bioregionu zahrnujícího území kyselých vátých písků s vlhkými depresemi (Culek et al. 1996). Charakter území a jemu odpovídající biota tvoří výrazný kontrast s okolními bioregiony. Jedná se o nejrozsáhlejší a nejvýznamnější oblast vátých písků v České republice a rostou zde nejvíce acidofilní společenstva naší části Panonie.

Reliéf je plochý až mírně zvlněný, s členitostí max. 25 m a tedy charakteru plošiny až ploché pahorkatiny. Je v detailu členěný jen kruhovitými až protáhlými dunami (tzv. hrúdy) dosahujícími v hodonínské části výšky 1,5 – 2 m a mezidunovými depresemi (tzv. mlaky), které jsou často vlhké až mokré. Geomorfologicky lokalita leží v Ratíškovické pahorkatině v oblasti Dyjskomoravské pahorkatiny, v podsoustavě Jihomoravské pánve, v soustavě Vídeňské pánve, v Panonské provincii (Demek et al. 2006).

Geologické podloží je tvořeno kvartérními, mírně kyselými, křemitými vátými písky, které jsou v podloží střídány bazickými jílovitými, nepropustnými sedimenty terciéru (pont). Váté písky tvoří zejména pokryvy, místy ale i systémy dun ve směru S-J. Součástí typu jsou malé vyváté deprese, které byly původně podmáčené a nyní jsou částečně vyschlé.

Geopedologické faktory lokality mají na mnoha místech velmi strmý gradient: rychle se střídají dle mocnosti vrstev písku a jílu, různé vlhkosti a tím se rychle mění i tepelný režim půdy. Z těchto uvedených faktorů vyplývá velká rozmanitost stanovišť i na malých plochách, resp. rychlé střídání různě vlhkých a různou měrou bázemi ovlivněných půd, čemuž odpovídá i vysoká druhová diverzita. Díky strmému gradientu edafických podmínek mikrobiotopů je zde také možné nalézt zcela výjimečné kombinace druhů.

Potenciální vegetací jsou zde panonské teplomilné doubravy na písku (subkontinentální ostřicová doubrava, asociace Carici fritschii–Quercetum roboris), na malých plochách se vyskytují kyselé doubravy (svaz Genisto germanicae–Quercion, asociace Festuco–Quercetum). Maloplošně rostou na vlhčích místech a s větším podílem hlinitých částic v půdě i netypické (ochuzené) panonské dubohabřiny (asociace Primulo veris–Carpinetum). V mokrých hlubších mezidunových sníženinách byla vyvinuta vegetace svazu Alnion glutinosae (především asociace Carici elongatae–Alnetum), v náznaku i svaz Betulion pubescentis na okrajích největších a nejhlubších sníženin. V okrajové části území blíže nivy Kyjovky byly vyvinuty netypické luhy asociace Pado-Fraxinetum s dominantním zastoupením olše lepkavé a nikoliv jasanu. Alespoň lokálně bylo v minulosti na organogenních substrátech vyvinuto primární bezlesí (komplex mokřadní a slatino-rašelinné vegetace).

Aktuální vegetace je proti potenciální značně změněna. Přirozená vegetace zůstala ve fragmentech zachována v jihozápadní části území. Jižně od silnice Hodonín-Mutěnice je základním typem současné vegetace typ panonských teplomilných doubrav na písku. Tyto doubravy mají v České republice velmi malou rozlohu, avšak patří mezi druhově nejbohatší lesní biotopy u nás s vysokou úrovní biodiverzity. Obdobou jsou malé rozlohy těchto doubrav na Záhorské nížině a východním Maďarsku.

Lesní společenstva subkontinentálních ostřicových doubrav jsou archaickým typem lesa s odhadovaným vznikem v druhé polovině starého holocénu (asi 8 500 – 7 000 př. n. l.). Nalezneme je na rovinatých terénech, s hlubokými, dobře minerálně zásobenými půdami,  obvykle do různé míry ilimerizovanými, ve spodní části půdního profilu často se stopami oglejení až výrazně oglejené. Jedná se o porosty s velmi bohatým bylinným patrem a návaznou bohatou entomofaunou, s nízkým zakmeněním stromového patra, které má původ ve výmladkovém hospodaření a v kterém zcela dominuje dub letní. Významným prvkem subkontinentálních doubrav jsou druhy střídavě vlhkých půd, jako bukvice lékařská (Betonica officinalis), mochna bílá (Potentilla alba), ostřice horská (Carex montana), srpice barvířská (Serratula tinctoria) nebo svízel severní (Galium boreale) a také celá řada druhů, rostoucích běžně na loukách.

Důvody degradace a zániku těchto lesních společenstev jsou absence tradičních způsobů prosvětlování jako lesní pastva, pařezení, degradační procesy podmíněné lidskými vlivy, zejména eutrofizace v důsledku antropogenního spadu sloučenin dusíku. Pro zachování subkontinentálních doubrav je nutné odstranění stínomilných dřevin a udržování světlých porostů. Jedná se o velmi cenná a sukcesně labilní společenstva světlých nížinných lesů, která vyžadují ochranu mimo jiné pro vazbu řady ohrožených světlomilných druhů rostlin a živočichů na toto prostředí (Roleček 2007).

Flóra území Hodonínské Doubravy je velmi pestrá, zastoupeny jsou zde druhy subatlantské, boreo–kontinentální, submediteránní, ponticko–jihosibiřské, panonské a perialpinské. V místech s podílem hlinitých částic se vyskytují indikační druhy dubohabřin. Velmi specifický charakter měly dříve rozšířené slatinné olšiny v mokrých mezidunových sníženinách dubových lesů. Vysycháním a poklesem hladiny spodní vody tato vegetace zcela ustupuje.

V roce 2014 zde bylo nalezeno celkem 671 taxonů (druhů a poddruhů) cévnatých rostlin. Z toho je 92 dřevin, ostatní patří mezi byliny. Podle poslední verze publikovaného červeného seznamu květeny ČR (Grulich 2012) bylo v území NPP nalezeno 139 taxonů v různém stupni ohrožených: C1: 11 taxonů, C2: 24 taxonů, C3: 48 taxonů a C4: 56 taxonů.

Podle Vyhlášky 395 Sb. k zákonu 114/1992 ve znění pozdějších předpisů roste v území celkem 37 zvláště chráněných druhů: 10 v kategorii KO, 10 SO, 17 ohrožených.

Z celkové plochy (asi 3000 ha) Hodonínské Dúbravy náleží odhadem asi 400 ha lesů starobylého typu. Jedná se však o porosty velmi různé kvality a stupně zachovalosti. Mnohé z nich jsou poškozeny níže popsanými negativními jevy (biotickými), některé evidentně antropickými, tedy hospodářskou činností člověka. Velká plocha těchto lesů byla během posledních 50 let přeměněna na monokultury dubu letního s nízkou druhovou diverzitou bylinného patra a recentním nástupem nitrofytů příp. invazních druhů, a část totálně převedena na borové monokultury, v horším případě s příměsí lípy srdčité. Obecně lze říci, že část lesního komplexu jižně od silnice Hodonín-Mutěnice je nejvíce zachovalá (včetně vysoké druhové diverzity bylinného patra) s většími plochami starobylých lesů, kdežto ve Zbrodském lese a dále k obci Dubňany a Ratíškovice jsou starobylé lesy výmladkového původu zachovány jen ve fragmentech (viz mapa). V této části je druhová diverzita bylinného patra nesrovnatelně nižší než v části hodonínské a bylinné patro je znatelně poškozeno ruderalizací.

 

Výskyt významných přírodních prvků je následující. Dendrotelmy se objevují vzácně, doupné stromy velmi vzácně, ekotonová společenstva okrajů častěji, hlavaté stromy vůbec. Dále lze nalézt pravé lesní druhy rostlin, světliny, výmladkové polykormony či výstavky.

Z významných prvků historických lze nalézt hraniční příkopy a valy, hraniční stromy, sakrální objekty či staré cesty a stezky.

 

Ve výsledném hodnocení spadá část plochy do kategorie starobylých pařezin a část mezi významné starobylé pařeziny.

Mezi negativní vlivy působící na lokalitě lze zařadit destrukční činnost stád prasete divokého. Proti tomuto silnému tlaku, který zcela zásadně mění strukturu, druhové složení bylinného patra a decimuje i populace samotných ZCHdr (předmětů ochrany) je třeba aktivně bojovat. Nejcennější části NPP byly oploceny z prostředků AOPK ČR. Činnost prasete divokého je startovacím bodem pro následnou negativní sukcesi, narušená místa jsou velmi rychle atakována zprvu jednoletými a později vytrvalými invazními druhy bylin.

Dalším negativem je eutrofizace imisemi N s následkem další ruderalizace a degradace bylinného patra.

Za negativní vliv lze považovat dlouhodobě trvající intenzivní hospodaření, kteřé tuto lokalitu postupně přeměňuje na kulturní les, s vysokým podílem cizích dřevin (především BO, ale i LP, JVM), v lepším případě na vysokokmenné, jednodruhové, stejnověké DBL porosty s nízkou diverzitou bylinného patra. Výsadby LP totálně likvidují druhovou diverzitu bylinného patra. Dále je to narušení širokokolými mechanizmy přímo v porostech cenných doubrav-pařezin; odkládání dřeva na místa s výskytem ZCHdr a poškozování povrchu půdy v mladých výsadbách. Při probírce ponechávání velkého množství hmoty v porostech-eutrofizace a lákadlo pro prasata.

Jako důsledek výše zmíněných vlivů se zvyšuje invaze dřevin i bylin do druhově bohatých porostů doubrav. Nejaktivnější druhy: trnovník akát (v 59 % území); střemcha pozdní, která se masově šíří do porostů (v 54 % porostů); javor jasanolistý je přítomen v menším počtu segmentů blíže údolí Kyjovky. Nejhorší situace je u invazních bylin: za nejvýznamnější považujeme ovsík vyvýšený (v 78 % porostů); na druhém místě netýkavka malokvětá. Velmi intenzivně se šíří posledních 5 let zvláště na místech narušených prasaty. Celík obrovský je přítomen ve více než polovině porostů, častěji u okrajů, odkud se dále šíří do světlých parkovitých doubrav. Vytrvalý, agresivní druh, rozmnožující se intenzivně vegetativně i generativně.

Odklonem od tradičního obhospodařování v Hodonínské Dúbravě došlo ke změnám v druhovém složení především bylinného patra. Žádoucí je návrat ke střednímu a nízkému lesu ve prospěch světlomilných druhů organismů. Zásahy v porostech by měly být realizovány tak, aby výrazně neměnily mikroklimatické podmínky dané lokality.

 

Základem managementu na lokalitě by mělo být: borové porosty postupně nahrazovat stanovištně původními druhy dřevin (DBL, BR, OL), upřednostnit dominanci dubu letního ve stromovém patře. Postupovat maloplošnými obnovními prvky do velikosti 0,2 ha o šíři paseky maximálně do průměrné výšky těženého porostu, nejlépe orientace S-J. Snažit se o maximální využití přirozené obnovy. Na pasece bude ponecháno 2 – 5 výstavků původních dřevin pro dané stanoviště. Umístění všech obnovních prvků konzultovat s orgánem ochrany přírody. Při obnově porostů používat především stanovištně původní druhy dřevin, zejména dub letní. Při obnově je třeba maximálně omezit narušování půdního povrchu vzhledem k citlivosti bylinného patra vč. pojezdu technikou, použít manuálních technologických postupů. Vyloučit celoplošnou přípravu půdy i pásovou výsadbu s ponecháním pařezů. Těžební i pěstební zásahy by měly být prováděny pouze v suchém období nebo po zámrzu půdy.

Ve vybraných dubových porostech s výskytem zvláště chráněných druhů udržovat rozvolněný charakter porostů výběrným způsobem. Do takových porostů pak skupinově dosazovat dub, při respektování vzniklých světlin. Používat jamkovou sadbu a síji. Větší obnovní prvky ve smíšených porostech uplatňovat jen ve výjimečných případech, kdy nebude možné obnovu porostu zajistit jiným způsobem, nesmí však dojít k poškození předmětů ochrany.

Cílový biotop je světlý (řídký) les výmladkového původu se světlinami, doporučené je vytváření a péče o lemové porosty kolem cest. Pro udržování nízkého zakmenění lesa byla navržena řízená pastva, ale její zavedení je spojeno s určitými problémy. Je historicky potvrzeno, že lokalita byla pastevním lesem, ale je možné, že některé části lesa nebyly dostupné pro dobytek. Poté, co došlo ke značnému prosvětlení lesů, pastva a výmladkový způsob hospodaření byly ukončeny. Dle půdních sond je zřejmé, že půdní profil nebyl v nejcennějších porostech narušen nebo jen v menší míře. Další důležité body managementu jsou: omezování šíření a odstraňování invazních druhů dřevin a bylin a důsledné snižování stavu černé zvěře na daném území.